Naše šestinedělí ve čtyřech

Tentokrát o našem šestinedělí. Ani si nepamatuju, kdy jsem osobní článek na blog psala naposled. Byl to asi ten o našem 1. roce manželství… a tady jsem, o pár roků později a dvě dcery bohatší, se svými střípky z šestinedělí.

Šestinedělí je speciální čas. Ten první mi připadal jako z jiného světa. Spoustu času jsem strávila s miminkem v posteli, dokonale se odpojila od online světa, zvykala si na tu křehkou novou realitu života s dítětem.

O svém dalším šestinedělí jsem věděla, že bude jistojistě krásné, ale taky těžké. Moc jsem nad ním dopředu nepřemýšlela. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byl za tím strach, co se vždycky vplíží, když vstupuju do něčeho nového – strach z neznáma.

naše Josefína ♥

Jiný, nový svět a zvykání si na něj

Měla jsem to tak poprvé a věděla jsem, že to budu potřebovat ii teď – vypnout, „odzónovat se“ (existuje to slovo vůbec? :)). Z online světa i (přirozeně) ze své práce. Pro výplň volného času jsem si koupila už s předstihem román (nic o výchově jako obvykle, ale něco svěžího a lehkého pro mou hlavu!) a taky – soucitně se usmívám na své tehdejší já – vyšívací sadu. Myslela jsem, že tento koníček bude pro relax v tomto šestinedělí jako stvořený. Po prvním týdnu ale skončil nahoře ve skříni, totiž vyšívat s dvouleťačkou se nepodařilo 🙂

Každopádně – ráda v tomto období dělám něco pro sebe, na co v mých dnech obvykle není prostor. Pro mě je to právě román.

Mateřská vina

Maminky, možná znáte ten kradmý pocit, co přijde a zahalí nás tíhou výčitek. Prožívala jsem ho nejintenzivněji hned ze začátku. Mám tu své miminko a svou milovanou starší dceru – a nedokážu dát oběma to, co bych ráda. A výčitky se začínají rojit. Že se starší nudí. Že mladší nedám to, co jsem dala té první. Že náš denní program není „dost“ dobrý.. Že nejsem „dost“ dobrá máma. A najednou se mi těžko dýchá. A pod tím tlakem „ne dost dobré mámy“ se začíná rozjíždět celý kolotoč – jsem podrážděná a ve výsledku nelaskavá na všechny.

Ale přišly světlejší chvilky, uvědomění, na kterých chci stavět. První, že moje přítomnost, to že mají kolem sebe maminku, stačí. A že můžu zrovna umývat třeba nádobí, ale jsem tam. Že to stačí.

Jednou jsem se se svými výčitkami svěřila manželovi a on na to: „vždyť vy máte ale tak úžasný den!“. Vehnalo mi to slzy do očí. Ano, toto je taky perspektiva. Boží perspektiva. To On nám říká, jak úžasný den máme. A je v každé jeho minutě s námi.

Svět, co hraje všemi barvami

Nedávno jsem ve svém starším duchovním deníku objevila: „je OK, že můj život má v sobě všechny odstíny barev, od těch pastelových až po bahnitě hnědou“. Tato věta se stala leitmotivem tohoto období. Připomíná mi, co mám tendenci zapomínat: že můj život nemá být dokonalý, že se mám mít vždycky fajn, že to není jeho cílem. Ale že život je život a jeho součástí jsou těžké, nepříjemné chvíle (i když bych je radši vymazala). Hořkost, smutek, hněv, palčivé zklamání, zoufání si — všechny tyto odstíny – zde mají své místo.

A v šestinedělí to u mě platí stejně tak, jen se to ještě zintenzivňuje. A je to často náročné.

Učím se své emoce pojmenovávat nejen sama sobě, ale i své rodině – a omlouvat se, když je třeba.

Šátek

Věnuju mu celý jeden odstavec, protože je to nástroj, který mi pomáhá být naplno s oběma dvěma. Mladší má mé „šátkové objetí“, starší obě mé ruce i pozornost. Navíc se dá vzít snadno do náručí (na bok vedle miminka).

Používáme dva, pevnější Moby a elastičtější Minu wrap (té barevné paletě jsem neodolala!). Ráda je během dne střídám.

Moje potřeby jsou důležité

Tato oblast souvisí nejnom s šestinedělím, ale celým mateřstvím. Kdybych měla reflektovat, co mi dalo, bude to určitě větší sebepoznání. Učím se pojmenovávat své potřeby – hlad, žízeň, únavu, své vnitřní hranice. Vím, zní to banálně, ale přišla jsem na to, že je dobré je poslouchat. Jít se napít nebo si jen tak lehnout na gauč (i když bych mohla být zrovna „produktivnější“).

Všimla jsem si totiž, že když jdu ke kořenu své špatné nálady, častokrát je tam moje nenaplněná potřeba.

Je kouzelné vidět, že nasloucháním sama sobě učím to stejné i svoje dcery. Moje srdce se usmívá, když vidím, jak o sebe ta starší pečuje. Podloží se polštářkama, aby jí bylo při čtení knížek pohodlně. Zabalí se do deky a lehne si na gauč. Chci jim tento příklad „sebepéče“ dávat.

Kouzelná procházka

O samotě venku. Zjistila jsem, že je to pro mě životodárné a jsem za to zjištění ráda.

Kdybych měla říct, co do mé psychohygieny patří, „powerwalky“ (tak jim doma říkáme) určitě ano. I když by starší raději se mnou a někdy odcházím přes slzy – spokojenější maminka je ve výsledku výhra pro všechny.

A taky se mi venku častokrát modlí líp než doma v křesle. Příroda, vzduch – a modlitba potom tak nějak proudí sama.

Porodní bolesti nových začátků

Vracím se tematicky zase k úvodu – mému strachu z nových začátků. Jak se nachyluje konec šestinedělí, vracím se ke své práci. Jásám a raduju se při pohledu na složku „2024“ a nápady, co jsem si do ní během ledna stihla uložit… zároveň je pro mě výzva zajet si pracovní rytmus se dvěma. Je plná nečekaných zvratů, když „neklapnou“ spánky mých dcer nebo klapnou jinak, než jsem si představovala (přijímat to v pokoji, to je pro mě těžká disciplína :)).

Nejtěžší je pro mě začít, odhodlat se k první čárce. Vykročit. A tak se mi stalo, že místo několika začátků jsem si vybrala méně důležitý, lákavější úkol (prokrastinace, ahooj!). A tak přijímám i tento pocit, tento proces. A zvu do něj Pána, s vírou, že On jde přede mnou.

Drahá čtenářko, ať už jsi na své cestě kdekoli [daleko před šestinedělím, po něm, někde mezi], posílám Ti na dálku objetí a ujištění, že Pán kráčí před Tebou a připravuje Ti už dopředu místa, na která ještě ani nevíš, že přijdeš ♥

S láskou

Karolína