
V poslední době se ke mně vplížil strach o budoucnost… Je to ten typ strachu, co vám stáhne břicho a nepříjemně v něm píchne.
Byla jsem zrovna na adoraci, když zase přišel ten pocit. Nejradši bych ho vytěsnila, napadlo mě ale: „Ty chceš, abych s ním šla ven?“. A tak, v bezpečí Ježíšovy tváře, jsem Mu o tom strachu řekla.
Chvíli nato přišel obraz, odvíjel se spolu s chválami, které tam hrály –
Ježíš se mnou vchází do arény. Začínáme tančit, jakoby na ledě. Vede mě, já následuji. Stále nové pohyby, překvapivé figury – i takové, které neznám, ale protože mě drží, nehrozí, že bych spadla. Ježíš je v mém zorném úhlu, způsobuje jakýkoli můj pohyb, já se jen uvolňuji do Jeho vedení… Z tribun jde vidět celé představení a vyznívá i choreografie — její promyšlenost, děj. Nakonec přichází aplaus (vítežně doběhneme do cíle – Fil 3:14). Všechno to je Jeho zásluha, On stojí za tou choreografií. Mým úkolem je jen nepustit se, zůstat zadívaná na něj.
Tento obraz tance – dlouhý a krásný – rozpouštěl v mém nitru tu úzkost, staženost ohledně budoucnosti — jejím autorem je On, je to u Něj.
To je ono. Ne budoucnost jako můj focus, můj focus je na tanec s Ježíšem. Ten tanec nikdy neustane, On ho povede. On se o to postará. On se o vše postará, i o choreografii mého života. Ten večer mi nestačily kapesníky.
Ježíš ji má pro každou z nás – jedinečnou, krásnou choreografii.
Neboj se otevřít Mu své strachy, svá bolavá místa – On do nich vlije svůj balzám.



